Moře oceánu

Moře oceánu

Když vám oceán ukradne srdce, bude to s vámi tak nějak cloumat už napořád. Veškeré vaše bytí bude toužit dotýkat se slané vody, nechat se houpat ve vlnách se zavřenýma očima, plavit se lodí mezi kontinenty, a to nejhorší – každý den se probouzet nedaleko své lásky.

Kdo říká, že vztahy na dálku nefungují?

Není to něco. Je to všechno. A tak sedím ve vnitrozemí a momentálně vzpomínám na čas strávený u Atlantiku před několika týdny. Místo, které je moje doma. Kde jediný nutný rituál je ráno vstát a ještě v pyžamu přeběhnout cestu, abych byla blíž slanému nekonečnu. Po cestě posbírat pár odpadků, zamávat uklízeči pláže, usmát se a zavřít oči. S povzdechnutím, jak nehorázní jsme my lidé cvoci. Milujeme pobyty u moře, toužíme po koupání v oceánu, a přestože to není náš svět, zahlcujeme ho odpadky, které ho pomalu zabíjejí. A tak nezbývá, než doufat. V lepší zítřky, lepší lidi, a lepší svět.

Příroda nepotřebuje nás, my potřebujeme přírodu

Kdykoli přijedu k moři a vidím ve vodě nebo poblíž odpadky, prostě je posbírám. Ještě se mi nestalo, aby mě za to ten velký mokrý svět neodměnil. A tak jsem měla štěstí vidět záhy na to delfíny nedaleko pláže v Chorvatsku, létající rybu v přístavu v Ponta Delgada nebo medúzu, která mě dokonale vylekala ve Středozemním moři, ačkoli nepatřila mezi ty, které by mě mohly požahat. Kdo říká, že malé zázraky nefungují, kdo říká, že malé zázraky nejsou ty velké?

Chovej se tak, jak se chováš doma

Uklízím po sobě doma, uklízím po sobě v přírodě. Když uklidím po návštěvě na terase, tak holt uklidím po cizí návštěvě na pláži nebo v lese. A když uklidíme všichni, budeme žít v uklizeném světě. Kdo říká, že pohádky neexistují?

Tak zkrátka #nebudcune

NAHORU